I stalo se v čase slavnostním, kdy slunce jasně nad věžemi zářilo, že na nádvoří při Lobkovicovo náměstí se shromáždil veškerý lid v radosti a očekávání. Neboť právě tam, v sídle učení a mládí, se toho dne konala slavnost veliká.
Dříve však, než zazněly fanfáry korunovační, nastala proměna vpravdě pohádková. Mladé dívky byly slavnostně oděny do nádherných šatů, jaké náleží pouze princeznám. A ni pážata nezůstala pozadu. Mladí chlapci byli slavnostně oděni, opásáni meči a ozdobeni znaky své cti, až se z nich před zraky všech stali praví rytíři a urození princové. S hrdě vztyčenou hlavou a odvahou v srdci stanuli po boku princezen, připraveni přijmout slávu i pocty dne velikého.
Pak nadešla chvíle osudová — korunovace vládců dvou říší, jež toho dne stanuly vedle sebe v míru a slavnosti. Z každého království byl vybrán jeden král a jedna královna, aby přijali korunu a vládu nad svým lidem. Před zraky všech jim byly na hlavy vloženy koruny třpytivé, znamení cti, odvahy a vznešenosti.
Radost veliká naplnila srdce všech přítomných. Smích a jásot se nesly síněmi i nádvořím, až i kameny dávných zdí jakoby ožily veselím. A jak se na dvůr urozený sluší a patří, po korunovaci následovala hostina vpravdě královská. Stoly byly prostřeny hojností takovou, že se pod její vahou téměř skláněly.
Malí vládci hodovali s radostí velikou, smáli se, veselili a slavili své povýšení tak, jak by i nejvznešenější dvory mohly závidět. Celý dvůr zněl hudbou, smíchem a veselím.
Tak skončil den slavný, jenž v kronikách zůstane zapsán jako čas korunovace králů a královen modrého a zeleného království — den plný radosti, smíchu a hostiny, na niž se dlouho nezapomene.

